bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

květen 2020
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 796
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 265
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 225

Právo a pořádek v samurajském Japonsku 2

Nu a jak si vedli různí zlodějíčci v těch časech? Asi není překvapením, že byli často oslavování prostým lidem, protože oficiálně bojovali proti státním omezením, ale i byrokracii a s tím logicky spojené obrovské korupci. Někdy se jim říkalo otokodate (mladíci), machi-yako (kámoš z ulice) a ačkoliv se skutečně jednalo o pouhé zlodějíčky, lidé si jich vážili, protože jim tihle „městští mstitelé“ často dávali část svého lupu, chránili cestující osamělé ženy, případně chránili nějakou čtvrť či vesnici před jinými kriminálníky, nečestnými obchodníky, včetně zkorumpovaných samurajů.

Zlodějíčci v samurajském Japonsku

Tato skupina zlodějíčků měla dokonce své vlastní krédo: „Yowaki wo tasuke, tsuyoki wo kujiki“ (Pomáhej slabým a postav se silným). Velice často se také stávalo, že i oficiální policie spoléhala na služby místních šéfů podsvětí, že udrží klid a pořádek ve své oblasti, zvláště v posledních letech tokugawského šógunátu, kdy museli řešit častá povstání z jihu a zároveň i stále sílící vliv ze zahraničí, které naléhalo na šógunát, aby otevřelo své hranice západním obchodníkům. V té době byl již byrokratický úřední aparát tak obrovský a zkorumpovaný, že již dávno neplnil, co plnit měl. Prioritou byly stohy hlášení, kteří podřízení posílali svým nadřízeným, než aby úředníci řešili skutečné problémy města či vesnice.

Mělo to však jednu dobrou stránku – díky obrovské byrokracii měl šogunát přehled skutečně o všem od počtu vyrobených hrníčků v japonské „Horní dolní“ až přes všechny mistry, kteří vyučovali nějaký styl boje. I proto je velmi velmi nepravděpodobné, že by v Japonsku existovala nějaká škola bojových umění, ke které by neexistovaly alespoň nějaké historické záznamy. Myslete na to, až uslyšíte o nově objevené škole bojových umění, která vás za „mírný“ poplatek naučí tajemství samurajů/ninjů/šógunových tělesných strážců/…

Ale zpět ke státním úředníkům - stále tenčící se finanční zdroje postupně snižovaly stavy policistů, takže těm, co byli stále ještě oficiálně zaměstnáni, nezbývalo nic jiného, než uzavřít neoficiální dohody s místními šéfy podsvětí, že se postarají o pořádek a policisté naopak budou přehlížet jejich aktivity. Nesmíme také zapomenout, že v té době bylo ještě stále obrovské množství lidí slušně ozbrojené, takže práce policisty za skromný plat, za to s obrovským rizikem, že přijde o život během nějaké bezvýznamné rvačky, moc samurajů nelákala….

I proto vydal Toyotomi Hideyoshi již roku 1588 tzv. Taiko no katanagari (hon na meče) výnos, který přikazoval všem obchodníkům i prostému lidu odevzdat zbraně ať již se jednalo o meče nebo střelné zbraně. Cílem tohoto dekretu bylo snížit častá povstání ze strany farmářů, kterým se nelíbilo, jak je samurajové obírají o stále větší část jejich úrody. Nutno říci, že během těchto povstání samurajové docela často dostávali na frak, což je opět v rozporu s rozšířenou představou neohroženého dokonalého samuraje

Zabavené zbraně se následně roztavily na sošky Buddhy v rámci propagace filozofie neubližování. Výsledkem těchto výnosů pak mohli zbraně nosit pouze samurajové. A hned o tři roky později, v roce 1591, vydal Hideyoshi další výnos, kterým jasně definoval čtyři společenské třídy: válečníci (samurajové), farmáři, řemeslníci a obchodníci. Současně s tím zakázal jakékoliv vztahy mezi jednotlivými třídami a volný pohyb farmáři a řemeslníků. Samurajové byli donuceni se přestěhovat do městských posádek. Díky tomu Hideyoshi docílil toho, že se samurajové a farmáři nemohli účinně spojit v boji proti němu. Po jeho smrti následně Ieasu Tokugawa tyto pravidla ještě více zpřísnil, když na každé hlavní křižovatce postavil zátarasy (seki) a všichni cestovatelé museli podstupovat tělesné prohlídky, kdy se hledaly zbraně či jiný kontraband. Právě v této době se také prosadil zákaz Irideppo ni deonna, což znamenal zákaz importu zbraní a zakázaných žen. Termínem „zakázané ženy“ se v té době myslelo na rodinné příslušníky vyšší třídy samurajů, které měly nakázáno zůstat v hlavním městě jako rukojmí. Pokud by se totiž zjistilo, že takový samuraj připravuje povstání proti šógunovi, jeho celá rodině v Edu by byla okamžitě popravena.

Struktura policejního úřadu

Abychom lépe pochopil strukturu policie v období Edo, je nutné nejdříve poznat úřednický systém v té době. Šógun Tokugawa potřeboval jednak nalézt uplatnění pro obrovské množství nyní volných samurajů a jednak potřeboval současně zajistit, aby nikdo v úřadě nemohl mít časem velkou politickou moc, která by jej mohla ohrozit. Toto vyřešil tím, že zavedl několikastupňové rozhodování i o často banálních věcech.

Díky systému mnohaúrovňové organizace mohl také zajistit, že se úředníci mohli navzájem hlídat a hlásit jakoukoliv podezřelou činnost. Neexistoval žádný úřad, který by byl samostatný sám o sobě. Vždy museli své rozhodnutí hlásit výše a požádat o schválení. Schvalování probíhalo vždy kolektivně, aby opět jedinec nemohl časem nabýt velkou politickou moc a zároveň aby v případě nesprávného rozhodnutí nebyl potrestán jen jeden člověk.

Zcela nahoře byl šógun. Jemu se zodpovídala rada sestávající z pěti nejmocnějších daimyoů, kteří byli zodpovědní za řízení civilních záležitostí. Tato rada se nazývala roju. Jim se zodpovídala mnohem početnější rada sestávajících z méně vlivnějších daimyoů, zvaná waka doshiyori. Jim se zodpovídali tzv. hyojosho, což byla skupina hatamato (středně postavení šógunovi vazalové) fungující jako nejvyšší soudci. Pak tu byla ještě jedna skupina, která se také zodpovídala waka doshiyori, a ti se nazývali hyojosho tomariyaku, což byli velitelé hradní ostrahy. Ti měli na starosti tři hlavní oddělení. První kanjo bugyo sho bylo zodpovědné za finanční otázky. Druhé jisha bugyo sho se staralo o otázky náboženství a poslední machi bugyo sho bylo ekvivalentem dnešního městského magistrátu.

Osoba zodpovědná za kvalitu a dodávky vody do hlavního města se nazýval mizu bugyo sho (vodní magistrát). Toto byla velmi důležitá funkce, protože takový člověk měl na starosti údržbu a rozvoj vodních kanálů a studní v Edu, což mohlo posloužit jak pro hašení častých požárů, ale i pro přepravu zbraní a vojáků v případě povstání.

Šógunovi špioni

Je zcela logické, že takto obrovský úřednický aparát potřeboval také svou špionážní síť pro každou úroveň úředníků. Hlavní velitelé špionů se nazývali o metsuke (hlavní vyšetřovatelé) a měli na starosti vyšetřování zločinů v rámci několika provincií. Většinou tak řešili 4-5 případů a proto pracovali v páru a každý měsíc se střídali. O metsuke se zodpovídali přímo roju.

Vyšetřovatelům se zodpovídali metsuke (vyšetřovatelé), kteří měli na starosti monitorování aktivit kolem dalších šógunových podřízených, hatamato a gokeninů (nejníže postavení šógunovi vazalové). V každém okamžiku bylo k dispozici dvacet čtyři metsuke, kteří mohli být nasazeni kdekoliv po celém Japonsku. Ačkoliv byli oficiálně podřízení o metsuke, ve skutečnosti se zodpovídali waka doshiyori.

Právo a pořádek ve městě v období Edo

Pokud někdo z obyčejných lidí, či roninů spáchal nějaký zločin, spravedlnost přišla většinou velmi rychle a byla tvrdá. Jakmile byl podezřelý chycen, policie jej přivedla na výslech na nejbližší gosho (policejní služebnu) nebo tsujiban (strážní stanici).

Respekt k autoritám byl v té době skutečně obrovský. Například v případě ohně poblíž vězení, byli vězni propuštění s tím, že se mají vrátit ihned poté, co bude požár uhašen. A v drtivé většině případů se tak i stalo, než aby riskovali chycení a velmi přísný trest.

Přiznání bylo obecně považováno za nezbytné předtím, než šla celá věc k soudu. Zvláště v případě, že se jednalo o zločin, kde hrozil trest nejvyšší. Proto policisté udělali vše proto, aby si byli jisti, že zatkli správného člověka. Pokud se však podezřelý odmítal přiznat, avšak vše přímo nasvědčovalo tomu, že zločin spáchal, nebo tu byl přímý svědek, pak se příliš nevyčkávalo a přikročilo se k mučení po získání oficiálního povolení ze strany roju (tzv. rada starších sestávajících z pěti daimyoů, kteří rozhodovali o i o těchto záležitostech). Mezi nejčastější metody mučení patřilo bičování, tlak těžké váhy na končetiny, topení, apod., aby donutili podezřelého se přiznat. Jedna z nejoblíbenějších metod byla svázat vyslýchaného do pozice, kdy klečel na zemi a na stehna mu položit těžké dřevěné klády anebo kamenné desky. Ty následně tlačily na stehna takovým způsobem, že se podezřelý zakrátko dobrovolně přiznal.

Po jeho přiznání byli obžalovaní umístění do shirasu (bílého kruhu z písku, který symbolizoval pravdu) a zde měli vypovídat, případně poprosit soudce o milost. Jakmile byl obžalovaný usvědčen, hned poté si vyslechl rozsudek.

 

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ DÍL

Zdroj:
Taiho jutsu – law and order in the age of the samurai; Don Cunningham; Tuttle Publishing; 2004, first edition; ISBN 0-8048-3536-5
Taiho jutsu

Jarda Kolcun