bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

květen 2020
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 796
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 265
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 225

Mýty a pověry v bojovkách 18 - Bushido I

Termín Bushido vyvolává v mnohých z nás až posvátnou bázeň i (bohužel) zcela nekritický obdiv k japonské samurajské třídy válečníků. Společenské třídy tak extrémní, že by si raději rozřízli břicho v rámci rituální sebevraždy seppuku, než aby nadále žili v hanbě.

Ve filmu Poslední samuraj sledujeme jak filozofie Bushido postupně ovlivňuje ztrápenou duši Nathana Algrena, který měl vážné problémy s alkoholismem a sebepoškozováním v důsledku prožitých válečných traumat (PTSD). Postupně znovuzrozený Algren se pak obrátí zády ke svým zaměstnavatelům a připojuje se k povstaleckým samurajům, kteří se ve jménu vysokých etických hodnot Bushido rozhodnou bojovat proti císařskému vojsku a povrchním západním hodnotám. Alespoň takto nám to předkládá popkultura…

Málokdo však ví, že pojem Bushido až do počátku dvacátého století nikdo neznal. Což je mimochodem mnoho let poté, co se Nathan Algren, fiktivní postava, přidal na stranu Satsumského povstání (1877) a také mnoho let poté, co byla samurajská třída fakticky zrušena (krátce po neúspěšném povstání). Se vší pravděpodobností tak můžeme tvrdit, že historický samuraj slovo Bushido nikdy nevyslovil….

Ještě větším překvapením pak asi bude, že s termínem Bushido se ve skutečnosti seznámili nejprve čtenáři na Západě. V roce 1900 totiž spisovatel Inazo Nitobe poprvé publikoval svou knihu Bushido: The Soul of Japan (vyšla pak i v češtině v roce 1904 pod názvem Bušidó – Duše  Japonska a je možné si ji stáhnout i v elektronické podobě) a byla určena pouze pro západní čtenáře. Nitobe si doslova vymyslel vznešené samurajské ideály a sepsal tuto svou idealizovanou představu o japonské společnosti a minulosti v původně dobré víře, že pomůže západním čtenářům lépe pochopit Japonsko. I proto autor hodně čerpal z křesťanských a antických zdrojů, aby přiblížil západnímu čtenáři Japonsko pomocí termínů a událostí, které západní čtenář již znal. Zpočátku byla tato kniha v Japonsku hodně kritizována japonskými historiky i z oficiálních vládních míst. Jak si však později řekneme, nakonec byla, díky vzrůstajícímu nacionalistickému hnutí v Japonsku, kniha nejen převzata, ale dokonce uznána i jako hlavní filozofický a historický zdroj, který měl připravit Japonce na nastupující fašismus a druhou světovou válku.

I výše uvedený film Poslední samuraj využívá Nitobovu knihu k zobrazení “historického” Bushido a oslavuje tak vznešenou třídu samurajů zastávající ideály…které však nikdy neexistovaly v takové podobě, jak je popisuje Nitobe. To však neznamená, že by samurajové žádné filozofické ideály neměli, jak si za chvíli také povíme. Pravdou je, že „historická“ filozofie Bushido se dobře prodává i v současnosti ať už ve filmech, v literatuře, či jako „tradiční“ součást výuky japonských bojových umění a proto s největší pravděpodobností přežije i nadále. Tento článek proto vzniknul především proto, že je důležité nešířit již dále podobné vymyšlené romantické představy mezi studenty, kteří touží studovat skutečnou Cestu samuraje - Budó / Bujutsu. A pokud si dáte tu práci a projedete si i zmíněné odkazy a zdroje, ze kterých článek čerpá, najednou vám informace začnou dávat mnohem větší smysl. Najednou začnete vidět samuraje velmi podobně jako i jiné středověké válečníky se svými klady i zápory a nikoliv jako filozofující čestné válečníky. Při zpětném pohledu si člověk uvědomí, jak absolutně nekriticky každá další generace studentů bojových umění tento mýtus automaticky přebírala a snažila se žít podle nikdy neexistujícího morálního kodexu. Patrně jsme chtěli věřit pohádkám namísto někdy drsné, a někdy prostě jen nudné skutečnosti…

Inazo Nitobe

Inazo Nitobe se narodil v roce 1862 v prefektuře Iwate a byl dosud dítětem, když poslední zbytky japonské vládnoucí třídy samurajů oficiálně skončily. Přestože jeho rodina patřila k samurajské třídě samurajů, Nitobeova rodina se ani v minulosti nějakých větších bojů neúčastnila. Zato získala široké uznání jako průkopníci v nových zavlažovacích a zemědělských technikách.V devíti letech se Nitobe přestěhoval do Tokia, kde pak žil se svým strýcem. Zde začal intenzivně studovat angličtinu a brzo ji zvládnul na vynikající úrovni. V knize Death, honor, and loyalty: The bushido ideal, profesor Cameron Hurst o Nitobovi píše: „syn zesnulého tokugawského samuraje vychovávaného v křesťanských ideálech…, který se vzdělával na speciálních anglických školách počátkem éry Meiji, … mohl komunikovat s cizinci do takové míry, že by mu i příznivci kokusaika (internacionalizace) dnes zcela jistě záviděli.“

V roce 1877 se Nitobe vydal na Hokkaido, kde se zapsal na Vysokou školu zemědělskou v Sapporo. Tato škola, založená oddaným kalvinistou Williamem S. Clarkem z Nové Anglie, posloužila k dalšímu upevnění Nitobeho vztahu ke křesťanské víře. Během studií se mimochodem Nitobe také připojil i ke Clarkově hudební křesťanské skupině „Sapporo Band“.

V Sapporu dále rostlo Nitobeho odcizení od japonské společnosti, kultury a lidí. Tento japonský nejsevernější ostrov Hokkaido zůstával do té doby převážně neobydlenou divočinou a sdílel pouze několik kulturních spojení s pevninským Japonskem. „Ostrov Hokkaido se někdy v té době začal stávat skutečnou součástí Japonska,“ píše Hurst, „takže Nitobe byl do té doby v podstatě izolován prostorově, kulturně, nábožensky a dokonce i lingvisticky od vlivů reforem Meiji v Japonsku“.

Po maturitě na Sapporské univerzitě začal Nitobe studovat postgraduální školu v Tokiu. Nespokojený s kvalitou výuky, se však v 1884 Nitobe přestěhoval do Spojených států, kde se zapsal na kalifornskou Univerzitu Johna Hopkinse a po dokončení studií světoběžník Nitobe procestoval Německo i Spojené státy, aby se pak vrátil zpět do Japonska.

Je potřeba říci, že Nitobeho znalost anglické a západní literatury zůstává působivá i podle dnešních standardů a byla velmi unikátní již v té době. Oleg Benesch, autor detailní studie „Bushido: Stvoření bojové etiky v pozdním japonském období Meiji“ (Bushido: The Creation of a Martial Ethic In Late Meiji Japan) napsal: „Nitobe se díky svému studiu v USA cítil mnohem komfortněji, když hovořil anglicky a myslel mnohem více jako americký člověk, než jako Japonec. Na druhou stranu si byl však velmi dobře vědom velkých mezer ve svém vzdělání v oblasti japonské historie a náboženství.“

Ale již během svého pobytu v Kalifornii napsal první verzi knihy Bushido: Duše Japonska (Bushido: The Soul of Japan). Tato, prakticky zcela vymyšlená, představa o třídě samurajů přetvořila nejprve západní vnímání Japonska a poté, a možná i díky tomu, nakonec dospěla k nové definici Bushido (a s tím související společenské třídy samurajů) i u japonské veřejnosti, což je vlastně velmi bizarní, když se nad tím zamyslíte….ale o tom později více.

Hra na honěnou: Období Meiji modernizace Japonska


A tak zatímco Nitobe se věnoval studiu západního náboženství a kultury ve Spojených státech, japonská vláda pokračovala ve svém mezinárodním úsilí – modernizaci země po vzoru moderních mocností. Profesor Kenichi Ohno z GRIPS (National Graduate Institute for Policy Studies) vysvětluje: „Hlavní národní prioritou bylo dohnat Západ v každém aspektu jeho civilizace, tj. stát se co nejrychleji národem první třídy“. Roky izolacionismu ale znamenaly, že Japonsko zaostalo za světovými mocnostmi, ať už jde o technologický pokrok nebo vojenskou sílu.

Když komodor Matthew Perry na začátku padesátých let osmnáctého století donutil japonskou vládu vpustit do přístavu jeho lodě, Japonsko nemělo jinou možnost než akceptovat všechny jeho podmínky. Podle slov profesora Ohna následné vystavení Japonska cizím technologiím i kultuře zcela rozbilo jejich (japonskou) hrdost, takže Japonci považovali svůj vlastní národ za zaostalý a mimo hlavní světový proud moderních vynálezů na poli vědy i vojenství. Japonská vláda Meiji přitom hleděla na Západ nikoliv proto, aby se Japonsko pozápadnilo, ale především modernizovalo a stalo se tak silným hráčem na světovém trhu.  

Zatímco Nitobe se ve svém studiu zaměřoval na západní kulturu, vláda Meiji se usnesla na tříbodovém plánu modernizace, který se zaměřil na „industrializaci (ekonomická modernizace), zavedení národní ústavy a parlamentu (politická modernizace) a vnější expanzi (vojenská modernizace)“.


Politická modernizace by ukončila japonský feudální systém, a tudíž i jeho vládnoucí samurajskou třídu. Nově zvolená politická cesta začala postupně zbavovat samuraje jejich privilegií a zároveň i smazávala třídní rozdíly v japonské společnosti. V knize „Voyages in World History“ se o tom píše toto: „Meiji reformy jednotlivá feudální panství (vedených daimyo) nahradily regionálními prefekturami pod kontrolou ústřední vlády. Výběr daní byl centralizován, aby se upevnila ekonomická kontrola vlády. Všechny původní rozdíly mezi samuraji a obyčejnými obyvateli byly postupně rušeny. Samurajové opustili své meče… a ne-samurajům bylo povoleno mít příjmení a jezdit na koních. Příspěvky na rýži, ze kterých žili samurajské rodiny, byly nahrazeny skromnými peněžními příspěvky. Mnoho bývalých samurajů si poté muselo hledat novou práci, což samozřejmě vzbuzovalo jejich čím dál větší nevoli.“

Mezitím s posílením a modernizací japonské armády se Japonsko snažilo chránit své ekonomické i politické zájmy a stát se hráčem na světové scéně. A toto úsilí zaznamenalo rychlé výsledky. Kenichi Ohno píše: „Ve vojenské aréně Japonsko vyhrálo v letech 1894-95 válku proti Číně a začalo invazi i do Koreje (později kolonizované v roce 1910). Japonsko také vybojovalo vítěznou válku s Ruskou říší v letech 1904-05.“ Tato vítězství ukázala rostoucí japonskou vojenskou sílu a poskytla tak národu potřebnou důvěru ve vlastní schopnosti. Vítězství nad Ruskem, tedy „západním národem“, prokázalo, že Japonsko se konečně stalo globální mocností.

 

A svět si toho všiml....

 

Pokračování

Předchozí díl cyklu Mýty a pověry v bojovkách

Překlad článku: Bushido: Way of total bullshit

Použité zdroje:

 

Jarda Kolcun